100 let od založení KSČ

V tomto příspěvku se budu zabývat „národnostní otázkou“ v KSČ v letech 1921 až 1929. Zaměřím se na KSČ jako nadnárodní stranu, která měla české, německé, slovenské, židovské, polské a rusínské (ukrajinské) „pobočky“ a budu zkoumat, jak se tato jedinečná národnostní inkluzivita KSČ v průběhu desetiletí, kdy v Evropě došlo k vzestupu fašismu, ukázala být přínosem, ale i slabinou. Budu se zabývat dopady této mnohonárodnosti na politickou agendu strany, která se pravidelně vyjadřovala k tématům jako autonomie pro oblasti, jako je Podkarpatská Rus ve východním pohraničí, jazykových práv pro národnostní menšiny a práva na místní správu na Slovensku. Pokusím se prokázat, že právě tato struktura stála za poměrně výraznou fascinací bolševickým modelem v Československu; samozřejmě vedle třídních nebo ideologických důvodů. Koneckonců, SSSR byl v podstatě rovněž experimentem v budování mnohonárodnostního státu; což bylo unikátním počinem, vezmeme-li do úvahy, že k tomu došlo na kontinentě, kde národní státy hrály stále větší roli. Tento příspěvek se bude zabývat nejen těmito, ale i dalšími sociálními, kulturními a intelektuálními otázkami, které na základě mnohonárodnostní identity KSČ vyvstaly během první dekády od jejího založení.

Tento příspěvek se bude zabývat Šmeralovou přeměnou ze zastánce austromarxismu v zastánce leninismu; a to na případové studii jeho vztahu ke komunistickým stranám na Balkánu. Cíl je trojí: kriticky přehodnotit zažité přesvědčení, že Šmeral byl v rámci Kominterny austromarxistickým odpadlíkem, porozumět jeho politické transformaci a posoudit jeho dopad na balkánský komunismus. Šmeral měl v tomto regionu velmi výrazné politické vazby a během druhé i třetí internacionály navštěvoval kongresy tamních stran. V období 1926–1929 byl dokonce vedoucím Balkánského sekretariátu Kominterny a v této funkci působil až do 30. let 20. století. Zkoumáním jeho aktivit v rámci BSK se podařilo prokázat, že patřil k vůdčím postavám Kominterny a prosazoval politiku leninského sebeurčení na Balkáně, na rozdíl od jiných zástupců, kteří Kominternu kritizovali (ať již oprávněně či nikoli) jako austromarxistickou instituci.

Příspěvek si klade za cíl představit na základě archivních dokumentů (spravovaných Národním archivem, Státním archivem Zakarpatské oblasti a Ruským státním archivem sociálně politické historie) základní obrysy vývoje a činnosti podkarpatoruského kraje KSČ, který na rozdíl od ostatních krajů disponoval značnou mírou samostatnosti, a který vzbuzoval zvýšený zájem řídících orgánů Komunistické internacionály. Pozornost bude věnována volebním výsledkům, početnímu růstu, národnostní otázce, vybraným akcím strany (náborové, propagační, informační, výroční, stávkové atp.), jakož i snahám státního aparátu zaměřeným na potlačení hnutí.

Nástup představitelů KSČ do klíčových mocenských pozic v osvobozeném Československu byl od počátku bedlivě sledován představiteli dvou západních velmocí. Vzhledem k všestranně vstřícné politice exilové i „košické“ vlády a prezidenta Beneše k Sovětskému svazu bylo Československo považováno za „lakmusový papírek“ sovětské dobré vůle. O to důkladněji věnovala pozornost početná zastupitelstva Spojených států a Velké Británie politice místní komunistické strany, jejím představitelům a cílům. Do jejich zpráv a predikcí pronikaly četné iluze ovlivněné názory představitelů nekomunistických stran, ale nalezneme v nich též řadu cenných postřehů a analytických závěrů, které nám umožňují lépe pochopit strategii KSČ na její cestě k moci v kontextu rozsáhlé sovětské mocenskopolitické expanze.

Příspěvek bude tematizovat přítomnost stipendistů ze zemí třetího světa na československých vysokých školách. Studenti z mimoevropských států se do Československa dostávali na základě uzavíraných kulturních dohod, jejichž nárůst je patrný od poloviny 50. let. Tehdy se mezi prioritními státy československé zahraniční politiky začaly objevovat nově vznikající státy, či státy obracející se k socialismu. Referát představí nejen obecný kontext (ukotvení stipendijních výměn v zahraniční politice a reflexi jejich smyslu), ale detailněji i vybrané problémy spojené s tímto fenoménem a konkrétní studentské komunity.

Prezentace staví na dosavadních diskusích a teoretických uchopeních cenzury ve Východním bloku a rozvíjí je následujícími směry: 1. přesouvá těžiště výzkumu z literatury na společenské vědy a humanity; 2. propojuje širokou škálu aktérů a cenzurních úrovní ve snaze o komplexnější pohled na psaní a publikování v podmínkách cenzury; 3. usiluje o nuancovaný výklad represe, odporu, vyjednávání a spoluúčasti. Prozkoumává všechny fáze utváření vědeckého textu od myšlenky ke kritickému přijetí publikace, a také kontext institucí a politik, v němž celý proces probíhal. Jaké strategie uplatňovali autoři a autorky a instituce, ve kterých pracovali a pro něž psali, při vytváření vědeckého textu? Prezentace se bude věnovat různým aktérům účastným ve výzkumném a publikačním procesu, přičemž se soustředí na perspektivy samotných autorek a autorů. Cílem je prozkoumání vztahu vědeckých autorských subjektů k vlastnímu textu a ke čtenářstvu. Jak dnes autoři a autorky pohlíží na způsob, jakým intelektuální komunikace mezi autorským subjektem a čtenářstvem tehdy fungovala? Ve středu zájmu prezentovaného výzkumu tak stojí schopnost jednat (agence) a vyjednávání tvůrčích aktérů, spíše než jejich instrumentalizace cenzurními represemi státních institucí.

Předmětem studie je Československo (přesněji „Česko“) v době normalizace a Maďarsko za pozdního Kádárismu, nicméně kontext výzkumu zahrnuje i bývalý Sovětský svaz a většinu zemí střední a východní Evropy. Výzkum se opírá o orálně historický materiál, doplněný o dobové vědní politiky a fond archivu Ediční rady Československé akademie věd.

Cílem příspěvku je analyzovat vztah mezi anarchistickým a vznikajícím komunistickým hnutím. Toto hnutí pohlíželo nejprve na československé komunisty s nedůvěrou, neboť pro ně byli příliš kontaminováni němectvím (marxismus) a kolaborací s Rakouskem (Šmeral). Byly to ale anarchistické sympatie k bolševické revoluci a odpor k pravicovému obratu v československé politice od roku 1919, které je směřovaly do orbitu KSČ. Přesto se jejich vůdci nejprve pokusili vytvořit v roce 1923 stranu nezávislých socialistů, která měla kombinovat loajalitu k Československu s antikapitalismem, obdivem k bolševické revoluci, ateismem a také feministickou agendou. Teprve když bylo zřejmé, že tento pokus nemá šanci na úspěch, přidala se většina bývalých anarchistů do KSČ.

Tento příspěvek popisuje okolnosti utvoření Neodvislé komunistické strany a její krátkou existenci. Uskupení, které založil Josef Bubník a další představitelé pravice KSČ, dosud nebyla věnována patřičná pozornost. Příspěvek se ho pokouší přiblížit na základě systematického studia dostupných pramenů. Vznik a působení Neodvislé komunistické strany klade do souvislosti s vývojem KSČ. Upozorňuje, že události spojené s utvořením nového komunistického hnutí mají pro dějiny KSČ větší význam, než jaký je jim přisuzován. Pravice KSČ, která se stavěla proti bolševizaci strany, měla do roku 1924 v KSČ zřetelnou převahu. Pod nátlakem Moskvy ale bylo do čela strany postaveno převážně levicové politbyro, což vedlo k odchodu části představitelů pravice ze strany a postupné bolševizaci KSČ.

Príspevok sa zameria na rôzne interpretácie, uznávanie či naopak popieranie kladov a záporov medzivojnovej československej demokracie predstaviteľmi povojnovej Komunistickej strany Slovenska, či v straníckej tlači, parlamentných vystúpeniach alebo na vnútrostraníckom fóre. Gros príspevku bude potom venované najmä využívaniu klasických parlamentných spôsobov politického boja verzus zneužívaniu neparlamentných praktík k získaniu mocenskej dominancie za akúkoľvek cenu. Zohľadňovať bude tiež stranícku percepciu neštandardných až násilných praktík pri získavaní moci či už v dobovom kontexte, alebo v neskoršej pofebruárovej reflexii.

Bezprostředně po státním převratu v únoru 1948 provedlo vedení KSČ řadu opatření k upevnění nabyté moci. S pomocí AV NF provedlo čistky v orgánech státní správy, na vysokých školách i v továrnách, následovalo vyhazování nepohodlných lidí z armády a policie. Poražené demokratické strany NF sice existovaly i nadále, staly se však pouhou stafáží komunistické politiky. Přijetí tzv. ústavy 9. května, parlamentní volby v roce 1948 a volba Klementa Gottwalda novou hlavou státu, to vše byly kroky směřující k posílení monopolu moci KSČ. Přesto se její vedení stalo terčem kritiky sovětské VKS/b/. Příspěvek by měl věnovat pozornost i sovětským zásahům do vnitřních záležitostí ČSR v létě a na podzim 1948 a snahám o ovlivňování politiky KSČ.

Příspěvek analyzuje působení ústředních parlamentních institucí socialistického Československa v několika zlomových obdobích – v prvních letech komunistické diktatury, v roce 1968 a na počátku normalizace a v druhé polovině 80. let – z hlediska úlohy, jež jim přisoudilo vedení komunistické strany a jíž se v některých případech tyto instituce ve větší či menší míře vzepřely. Různorodost politických zadání i reakcí zastupitelských sborů má ukázat opomíjený rozměr politického systému a postupu komunistického vedení v situacích krizí i při vytváření zdání normality.

V českém akademickém diskurzu je rok 1945 často vnímán jako referenční bod, který svým odklonem od principů předválečné liberální demokracie nastavil cestu k pozdější komunistické diktatuře. Samotná politika KSČ je pak v tomto výkladovém modelu popisována hlavně jako účelové využívání rozpoložení české společnosti po skončení 2. světové války. Přestože tento přístup jistě oprávněně patří do konceptu politických dějin, neméně důležitá je i otázka, do jaké míry byla KSČ ještě onou původní stranou z doby předmnichovské republiky s jasně deklarovaným radikálně opozičním postojem (a současně i sektářskou praxí), a jak dalece naopak získala charakter tzv. státotvorné strany. Referát se pokusí přiblížit, jakými cestami docházelo ke společenské akceptaci KSČ, tedy k jevu, který tvořil významnou součást celkové proměny českého politického myšlení v okamžiku skončení nacistické okupace.

Cieľom KSČ bolo jednoznačne nastolenie totalitárneho režimu. Už v roku 1946 využívali komunisti ŠtB na likvidáciu jej politických oponentov. Ale rezort spravodlivosti nemali pod svojou kontrolou. Práve vtedy boli pokusy, ako uvádza J. Jablonický v súvislosti s prof. Kolakovičom, „začleniť nezúčastnenú osobu do protištátneho sprisahania“. Pred Februárom ´48 sa tiež začalo kriminalizovanie predstaviteľov DS. Inscenované politicko-súdne procesy vytvárali väčšinou domnelých nepriateľov štátu a atmosféru strachu. Represie postihli každú spoločenskú vrstvu, vrátane komunistov a príslušníkov ŠtB. Počas štyroch desaťročí mocenského monopolu KSČ bolo niekoľko vĺn politických procesov a posledná sa skončila Novembrom ´89.

Příspěvek se zaměřuje na fenomén hledání vnitrostranických nepřátel na krajské úrovní KSČ. Srovnává průběh v sedmi krajských stranických vedeních a organizacích (Bratislava, Ústí nad Labem, Pardubice, Karlovy Vary, Plzeň, Olomouc, Prešov), ve kterých pozoruje jednání aktérů centrální, krajské i lokální úrovně. Snaží se vysledovat, nakolik zde ústřední straničtí představitelé postupovali unifikovaně a nakolik jejich přístup ovlivňovala zpětná vazba regionálních stranických skupin a aktivů. Zkoumá vystupování krajských elit a níže postavených aktérů, jejich formy a motivace. Vyhodnocuje, které prvky byly přítomné fixně a které byly proměnné. Usiluje postihnout, které faktory determinovaly průběh hledání nepřátel v krajských stranických špičkách a jeho výsledky.

V ovzduší mezinárodní studené války se represe nakonec nevyhnula ani členům KSČ. Procesy s komunisty, kteří byli ve straně před květnem 1945, měly ukázat, že nikdo není nedotknutelný. Státní bezpečnost je „usvědčovala“ ze skutečných, či domnělých trestných činů. Ve stalinském Československu probíhalo „hledání nepřítele“ ve vlastních, komunistických řadách. „Staří komunisté“, kteří se leckdy zasloužili o vznik totalitního režimu, byli rovněž odsouzení k vysokým trestům odnětí svobody. Čekala na ně těžká léta za mřížemi, kde se setkali se svými ideovými odpůrci a doufali, že se dočkají propuštění na svobodu. O jaké členy KSČ se jednalo, kdy a za co byli uvězněni, jaký byl výměr trestu, jaké bylo jejich chování ve výkonu trestu a zdravotní stav, od kdy byli členy strany, co měli stranicky za sebou a jaké funkce zastávali v KSČ hovoří tento příspěvek.

Příspěvek se soustředí na pokus o utvoření nenáboženské společnosti po roce 1948, kdy by vedle vymazávání náboženského cítění měl vznikat nový způsob přemýšlení a chování. Důraz je kladen na rozpor mezi úspěchem ateizačního tlaku ze strany ideologů KSČ a neúspěchem vytvoření nové pozitivní, socialistické morálky.

Ještě předtím, než se Komunistická strana Československa (KSČ) chopila v únoru 1948 moci, pojily stranu úzké vztahy se Sovětským svazem. Po následujících čtyřicet jedna let vládnoucí KSČ, s výjimkou dvou momentů – událostí roku 1968 a nepokojů roku 1989, neochvějně podporovala sovětskou politiku během všech hlavních (i menších) krizí ve Východním bloku. V srpnu 1968 Sovětský svaz napadl Československo, aby svrhl hnutí reformních vůdců KSČ, v roce 1989, když KSČ a další komunistické strany tzv. tvrdého jádra ztratily v zemích Varšavské smlouvy svou moc se Sovětský svaz držel stranou. V této přednášce vyhodnotím vzájemné vztahy mezi vůdci KSČ a sovětskou komunistickou stranou během početných krizí, k nimž došlo v rámci Východního bloku od roku 1948 do roku 1989.

Jaký byl vztah meziválečné KSČ k levicovým avantgardním proudům? Jaký je vztah mezi surrealismem a komunismem? Jakým způsobem probíhalo znovuobjevení avantgardy v šedesátých letech? Tématem příspěvku je vývoj kulturní levice ve vztahu ke KSČ, který reflektuje spíše opomíjená témata, včetně generační diskuse o „krizi kritérií“ ve dvacátých letech. Stejně tak se zabývám diskusemi o surrealismu na půdě Levé fronty ve třicátých letech. Věnuji se způsobu, jakým se s rozpory meziválečné diskuse na kulturní levici vyrovnal Ladislav Štoll v referátu o třicetiletí československé poezie. V závěru referátu reflektuji přehodnocování odkazu avantgardy v šedesátých letech.

Příspěvek se zaměří na poválečnou KSČ ve Zlíně a její působení ve specifickém továrním městě. Pokusí se například prozkoumat, jak se zdejší komunisté vyrovnávali s baťovským dědictvím či jak se do chodu stranického aparátu, vzájemné interakce členské základny, stranických elit, bezpartijních a zaměstnanců podniku Baťa/Svit propisovaly některé v lokalitě zakořeněné aspekty projektu moderny jako technokratismus či disciplinace. Bude se věnovat také plánům poúnorových stranických elit vybudovat z města první vzorové město socialismu a jejich realizacím, například přeznačení Zlína na Gottwaldov.

Jedním z důležitých atributů komunistické vlády bylo systematické zasahování do osobních kariér lidí podle principů komplexně pojaté kádrové práce. Její základy byly položeny nejdříve uvnitř komunistické strany samotné – pod přímým tlakem sovětského vedení přebírala od třicátých let KSČ některé praktiky bolševické strany. Poválečný příliv členů a pronikání komunistických funkcionářů do vlivných funkcí, tradiční témata politické kontroly, očisty a výchovy členstva aktualizovaly a kádrová práce se nadále systematizovala. Po únorovém převratu v roce 1948 se principy stranické kádrové politiky a kontroly začaly uplatňovat v celé společnosti. Vedoucí úloha strany ve společnosti byla specificky zajištěna i prostřednictvím dohledu nad chodem institucí a jejich zaměstnanců. Otázkou zůstává, jaká specifika si při veškeré snaze o univerzalizaci komunistických principů dohledu a výchovy strana zachovala pro sebe a pro svoje straníky.

Příspěvek představí perspektivy řadových členů KSČ vyloučených, popř. vyškrtnutých po srpnu 1968. Na příkladu vyloučených ze dvou šumavských okresů se pokusíme ukázat principiální otevřenost režimu k nápravě u těch postižených, kteří prokáží svou loajalitu normalizačnímu režimu. Stranický postih, resp. naděje na zlepšení svého znevýhodněného postavení, tak část postižených motivoval k různorodým projevům loajality, manifestovaných nejen v oficiálních žádostech o znovupřijetí do KSČ, ale především zvýšením aktivity a veřejné angažovanosti. Rovněž řada vysoce kvalifikovaných pracovníků nebyla vzhledem ke svému výsadnímu postavení prověrkami výrazněji zasažena. Na závěr bude diskutována možná stabilizační role vyloučených pro rodící se normalizační režim.

V příspěvku bude přiblížen fenomén stížností, ve kterých se českoslovenští občané obraceli během takzvané normalizace na nejvyšší stranické vedení. Ukazuje se, že stížnosti tvořily nejen měkký stabilizátor komunistického panství, ale představovaly i pozoruhodnou a svým způsobem nejintenzivnější interakci mezi orgány státní moci a občany, kteří si poměrně úspěšně osvojili specifický jazyk a diskurzivní kompetence k využívání oficiálních ideologických příslibů k prosazení vlastních zájmů. Komunistické vedení přitom kladlo velký důraz na řádné vyřízení jednotlivých stížností, které prezentovalo jako „nástroj trvalého a bezprostředního sepětí s masami“, jenž plnil důležitou signální a informativní funkci.

Významným prvkem vzpomínání na období státního socialismu je vysoká míra sociálních jistot jako nástroje společenské stabilizace. Zároveň obzvláště v posledním desetiletí jeho existence byla sociální politika jedním z klíčových faktorů ekonomické stagnace, a navíc byla zjevná i rostoucí nespokojenost v řadách obyvatelstva, stejně jako klesající důvěra v budoucí udržitelnost tohoto modelu. Příspěvek se soustředí především na období 1945–1989 s dílčími přesahy do první republiky i do devadesátých let. V porovnání s Československem meziválečného období i se situací se zeměmi poválečného Západu dokázal komunistický režim především v období padesátých let dosáhnout citelných úspěchů v sociální politice (zdravotnictví, záchranná sociální síť, zaměstnanost), zároveň však jiné sociální politiky se ocitly v hlubokém úpadku (bytová politika). V dalších dekádách konkurenční schopnost státního socialismu v oblasti sociálních jistot spíše klesala. Vedle systémové analýzy bude v příspěvku věnována pozornost také úskalím vzpomínání na minulost: oceňování „sociálních výdobytků“ často zamlčuje jejich odvrácenou stránku v podobě vysoké ceny, která za ně byla placená, již si pamětník často nepřipustí.

V poválečném období, přibližně do poloviny 60. let, se v Československu rozvíjel projekt „demokratické rodiny“, rodiny vyznávající rovnost mezi partnery a demokratické principy uvnitř rodiny samé. Vycházel z marxistické tradice a podporovaly ho i instituce a nástroje sociálního státu. Příspěvek se bude věnovat klasickému rozporu mezi ženskou emancipací a patriarchátem, kterým se vyznačovala poválečná československá společnost i vnitrostranická politika KSČ. Spíše než na tradiční vývojovou linku stalinismus - reformní 60. léta - normalizace se zaměřím na přežívající kulturní a společenské tradice a normy, které hrály klíčovou úlohu při adaptaci „demokratické rodiny“ v praxi.

Dejiny československého komunizmu sú relatívne uzatvorenou historickou etapou. Pokiaľ ide o ekonomicko-hospodársky vývoj a jeho dopady na životy obyvateľov za spomínanej éry, jeho interpretácie sa i po vyše tridsiatich rokoch po páde režimu rôznia. Evidentné je to napr. i v súvislosti so stále prebiehajúcimi snahami o porovnávanie tej životnej úrovne, ktorá bola dosiahnutá na konci 80. rokov 20. storočia s tou, ktorá je skutočnosťou v súčasnosti. Cieľom príspevku je ozrejmiť rôzne spôsoby hodnotenia toho hospodárskeho vývoja, ktorým prešlo Československo za komunistickej éry, vrátane posúdenia výsledkov ekonomicko-sociálneho vyrovnávania Slovenska na tú úroveň, ktorá bola dosiahnutá v českých krajinách.

Stávky průmyslového dělnictva měly v poúnorovém Československu dvojí funkci. Samotné pracovní kolektivy je užívaly vůči podnikovým managementům jako běžnou součást každodenních mechanismů vyjednávání pracovních a sociálních podmínek. Také nižší složky komunistické strany tuto praxi v zásadě tolerovaly jako nezbytný nástroj k udržování stability. Naopak stranické vedení (a stejně tak zbytky politické opozice) vnímaly nezávislé dělnické iniciativy politicky, tedy jako hrozby (respektive příležitosti k) narušení dosavadní mocenské dominance. Vrcholným projevem vzájemného nepochopení těchto dvou koncepcí byla vlna nepokojů během měnové reformy v roce 1953. Vedení komunistické strany po roce 1953 výrazným způsobem změnilo základní východiska své sociální politiky. Zároveň depolitizovalo pracovně právní konflikty a vstřícnou komunikaci se zaměstnanci učinilo jednou ze základních povinností všech podřízených složek v průmyslu. Tento příspěvek se zaměří na důsledky, které výše uvedené procesy měly na proměny podoby fenoménu stávek v letech 1953–1968.

Cílem příspěvku je sledovat proměny vnímání čínského komunistického systému od 70. do 80. let 20. století v ideologické i expertní rovině na příkladu stranických interních dokumentů i veřejných výstupů v stranických médiích jako Obrana lidu, Tribuna či Tvorba. Jak byla – v porovnání se sovětskou perestrojkou i československými pokusy o reformu – chápána čínská cesta ke „komunistickému kapitalismu“ v éře Teng Siao-pchinga, kdy se ČLR pokoušela propojit ekonomickou modernizaci s mocenským monopolem komunistické strany? Jakým způsobem byl čínský model komunikován československé veřejnosti v ideologické podobě? A jak se toto vnímání, porozumění a komunikace proměnily v průběhu roku 1989 v souvislosti s potlačením demonstrací na náměstí Tian-an-men v červnu 1989? Hrála specifická čínská zkušenost nějakou roli v úvahách československého vedení při recepci a aplikaci modelů perestrojky v pozdních osmdesátých letech? Příspěvek se také pokusí československý postoj porovnat s reakcí ostatních komunistických stran východního bloku na čínský vývoj v 80. letech.

Málokdo by popřel výrok, že Komunistická strana Československa sehrála v českých a slovenských dějinách významnou roli. Po čtyři desetiletí představovala dominantní politickou sílu v zemi; avšak jak je možné definovat obecný odkaz této strany a její vlády v rámci politiky a zejména dynamiky stranické politiky po roce 1989? Vedle zdůraznění skutečnosti, jak některé instituce, praktiky a myšlenkové pochody etablované v průběhu komunismu nejen přetrvaly do současnosti, ale výrazně se podílely i na formování politické kultury, chování a výsledků, se ve svém příspěvku soustředím také na zkoumání vzorů stranické politiky po roce 1989. Pečlivý výzkum vývoje stranické politiky potvrzuje, že vliv (stín) komunismu je delší, ale ne tak temný, jak někteří očekávali v době sametové/něžné revoluce. Tento výsledek byl podmíněn ústupem komunismu a následnými rozhodnutími.

Konferenční příspěvek představí základní typologii vývojových trajektorií jednotlivých komunistických státostran v postkomunistické části Evropy po pádu komunistických režimů. Zohledněna bude nejenom podoba samotné transformace v období let 1989-1992/3, ale i následné osudy jednotlivých stran v dalších třech desetiletích. Pozornost bude věnována nejenom faktickým (či přímo právním) nástupcům někdejších státostran, ale i stranám založeným nově ve sledovaném období hlásícím se ke komunistické ideologii a komunistickému dědictví svých zemí. Z uskutečněné komparace bude ještě zřejmější unikátnost pozice Komunistické strany Čech a Moravy v postkomunistickém světě.

Cieľom príspevku je analýza úlohy postojov ku komunistickej minulosti pri štruktúrovaní politických identít v štátoch Vyšehradskej skupiny (Česko, Slovensko, Maďarsko a Poľsko). Primárne sa zameriava na budovanie straníckeho systému so zámerom identifikovať, do akej miery otázka vzťahu k politickému režimu spred roku 1989 mala vplyv na formovanie politických cleavage (deliacich čiar) z hľadiska ideologických štiepení, ale aj koaličných stratégií rozhodujúcich politických subjektov v uvedených štyroch štátoch. Hoci politické elity vo všetkých štyroch štátoch pristúpili k právnej a symbolickej delegitimizácii režimov spred roku 1989, politická debata o nich sa neuzavrela prijatím jednorázových politických alebo právnych aktov. Prostredníctvom komparatívnych prístupov sa príspevok usiluje identifikovať mieru relevancie tohto faktora v jednotlivých štátoch V4 a faktory, ktoré mali vplyv na rast, resp. pokles dôležitosti vzťahu ku komunistickej minulosti pri formovaní straníckeho systému v jednotlivých obdobiach po roku 1989. Medzi hlavné indikátory, o ktoré sa analýza opiera, je intenzita konfliktu medzi protikomunistickou opozíciou a vládnymi elitami pred rokom 1989, schopnosť niekdajších komunistických strán podieľať sa na politickej a socio-ekonomickej transformácii v nasledujúcom období a politický diskurz antikomunistických síl v jednotlivých štátoch V4.

Příspěvek se pokusí umístit různé podoby antikomunismu do přehledné typologie, založené především na jejich roli v následné transformaci a posttransformačním období. Různé podoby českého antikomunismu budou srovnány s antikomunismem v Maďarsku a v Polsku, přičemž příspěvek ukáže, že v českém kontextu nedošlo k tak silné fúzi antikomunismu, nacionalismu a konzervativismu, jaká vytvořila diskurzivní příležitosti pro nástup Orbána a Kaczynského. Zatímco v polském a maďarském případě se antikomunismus stal východiskem pro konzervativně nacionalistickou kritiku transformace, v českém prostředí převládly spíše „liberálně konzervativní“ podoby antikomunismu, které transformaci a její výsledky především bránily.

Příspěvek se soustředí na postižení procesu utváření paměti československého komunismu od pádu režimu do současnosti. Cílem bude představit hlavní aktéry komemorace, symbolické obsahy a instrumentalizaci komunistického dědictví v politice paměti. Předmětem úvahy bude nejen srovnání, jak je společná komunistická minulost prezentována ve veřejném prostoru v ČR a na Slovensku, ale naznačí i paralely/odlišnosti zacházení s pamětí v dalších postkomunistických zemích.

Události roku 1989 otevřely v komunistické straně prostor pro formulování nové podoby komunistické ideologie, která by byla slučitelná s nastolujícím se demokratickým pořádkem. Její významnou součástí byl projekt hospodářské reformy, který se distancoval jak od normalizační podoby centrálně plánované ekonomiky, tak i od probíhající liberalizace, privatizace a restituce. V prvních porevolučních měsících se strana snažila podporovat vládní hospodářskou politiku, na podzim 1990 však vypracovala vlastní, tzv. „demokratickou ekonomickou reformu“, s níž vstoupila vůči vládní reformě do opozice. V letech 1991 a 1992 bylo její prosazování doprovázeno ostře konfrontačním stylem, aktualizujícím především pocity „národního ohrožení“ české a slovenské společnosti zahraničním kapitálem.